Vnímavost

Dovolím si malé zamyšlení, které s vámi může a nemusí rezonovat…

Jak to vnímám já, tak má vnímavost několik úrovní či vrstev…V té první my vnímáme pejska – jak se pohybuje, jak se na nás dívá, jak komunikuje, jaké dává signály, co se chystá udělat atd. V té druhé vnímá pejsek nás a odečítá z našeho těla, systému, z emocí, z naší energie všechny důležité informace, na které pak reaguje. To vše probíhá většinou současně. Dále vnímáme okolí, kde se právě pohybujeme, včetně ostatních lidí a pejsků, a na to různě reagujeme, jak my, tak pejsek…

A pak jsou tu ještě minimálně dvě další úrovně – ta první je velmi důležitá – vnímavost vůči sobě sama, tedy vnímání sebe – jak se cítím, jak jsem naladěná, jaké se ve mně probouzejí emoce a mohu/chci/umím je nějak ovládat (vůči pejskovi, lidem, okolí…), jak reaguji já na okolí i na to, co se ve mně děje, a proč reaguji zrovna takto…

A v neposlední řadě je tu naše vnímavost k přírodě, k ostatním živým bytostem mimo člověka. Protože při procházkách se často s těmito bytostmi i s přírodou jako takovou setkáváme. Reagujeme na ní nějak? Máme úctu ke stromům a rostlinám, které cestou míjíme? Anebo ke hmyzu, který na nás sedne, k pavoukovi, kterému třeba omylem zničíme jeho krásné dílo? Nebo to vše bereme jenom jako něco nepříjemného…

Každá částečka, která existuje na Zemi, ať už je to bytost rostlinná, kámen anebo živočich, tady má své místo a důvod, a je vlastně krásné to vše uvidět, vnímat, spojovat v sobě a reagovat na to, ať už v myšlenkách anebo i slovech…Třeba poděkovat včelám, že nám opylují keře a my si pak můžeme dát maliny, rybíz, borůvky a další dobroty. Omluvit se pavoukovi, že jsme mu jeho dílo omylem zničili. Poděkovat stromům za vzduch a stín, zvlášť v těchto horkých dnech…Zachránit topící se mouchu, anebo můru či motýla, kteří zaletěli omylem do domu. Poděkovat vodě, za všechno…Vylovit spadlou žabku, nepřejet šneka či užovku…Ale také pochopit, že třeba i mnohými nenáviděný slimák má na světě a v přírodě své místo, kdy například požírá vše mrtvé i to, co se rozkládá, a čistí nám tak zahradu, a že je to často právě člověk, který narušil rovnováhu v přírodě a to pak má své důsledky v podobě přemnožení určitého druhu, který najednou kolem sebe nemá přirozeného nepřítele …

V hlubších souvislostech bychom pak mohli zavnímat také to, že si z prostoru a z přírody mnohé bereme a často se o to nechceme dělit. Stali jsme se možná sobeckými ohledně toho, co roste na "naší" zahrádce, ale v tom prostoru nežijeme sami. Jsou tam s námi živé bytosti, které tam možná byly ještě před námi…

Někdy se zdá těžké přijmout, že jsme do pěstování různých plodin či kytiček vložili tolik času a energie, možná i peněz, a pak přijde "někdo", kdo nás o část tohoto bohatství/úrody připraví…Ale ten někdo je právě součástí prostoru, nějakým způsobem se o něj stará, něco dává a něco si také bere. Všude a ve všem je nakonec rovnováha, jinak to ani nejde. A tak když přijmeme, že nikdy nejsme sami, že všechno není jen naše, že nám vlastně nic nepatří, že dělit se je krásnější a příjemnější, než mít něco jen sám pro sebe (a stejně jen na chvilku), bude se nám žít mnohem lehčeji a radostněji, v souladu se všemi bytostmi, a třeba si začnete v noci povídat i se slimáky tak jako já, a dopřejete jim napít se z misky s vodou anebo je přenesete na bezpečné místo, abyste na ně omylem nešlápli.

A neznamená to, že se nemůžete naštvat, když vám něco pro vás cenného sežerou do posledního lístečku. I já je někdy prostě hodím jinam, když už to přehánějí, ale nemám v sobě vztek nebo nenávist, natož abych si řekla, že je budu zabíjet... Prostě to tak je. A za mě je dobré to tak přijmout…Nebo je třeba zkusit požádat, vysvětlit jim, že ze své úrody chcete taky něco mít, domluvit se s nimi…

Všechny bytosti, které potkáváme, nás něco učí, a je jedno, zda je to člověk anebo zvíře či bytost z rostlinné říše…Jen to často nevnímáme. Pokud ale začneme, máme pak možnost nahlížet na vše z úplně jiného úhlu pohledu a bude se nám také lépe žít.

Krásný den přeji všem, Terez.