Košík
0
0,00 Kč
MOJI PEJSCI A NAŠE PŘÍBĚHY
+ FOTOGALERIE DOLE
BERTIČKA
Bertička byla můj první pejsek z útulku a poznaly jsme se, když jí bylo asi deset let a já jsem ji dostala poprvé na venčení jako dobrovolník v útulku v Praze v Libni (2017), protože jsem v té době již měla zkušenosti s většími pejsky, především s belgickými ovčáky, které máme v rodině...
Bertičku jsem dostala na krátkém vodítku a s košíkem, který jsem neměla sundávat, protože prý vyjíždí na pejsky v různých situací a nikdy se neví, kdy se to stane...Byla apatická a bylo jí úplně jedno, s kým jde ven, prostě jen šla, aby se vyvenčila, a vůbec si mě nevšímala. Byla jsem jen cizí člověk na konci vodítka, a tak tomu bylo ještě pár dalších procházek...Až pak se začala pomaličku probírat a těšit se na společně strávený čas venku...A taky jsme mohly postupně sundat košík...
Vlastně ani nevím, jak se to stalo, ale po pár týdnech byly Vánoce a já jsem si říkala, že by bylo hezké vzít si Bertičku na pár dní domů. Bylo to možné a bylo to krásné, a pak se zase vrátila do útulku... V té době už jsme spolu měly hezký přátelský vztah, ale nemyslela jsem si, že bych si mohla vzít velkou ovčandu do bytu...Při příštím venčení mi ale v útulku řekli, že po mně Bertička "brečela", a sama jsem viděla, jak zpět do kotce už vůbec nechce a celkově dávala najevo, že by chtěla odejít se mnou. A tak si mě vybrala a já jsem se po kratším přemýšlení a domlouvání rozhodla, a za nedlouho jsme byly spolu.
Jsem docela akční člověk, takže se mnou brzy chodila na přednášky, do kina, do restaurací, na trh, na výlety a také na moje taneční lekce, které jsem pořádala ve svém studiu...Byla spokojená, protože sama doma byla jen málokdy a navíc působila jako terapeutka pro několik mých žáků, kteří měli strach ze psů. Ona je toho strachu zbavila, protože milovala lidi a nikomu by neublížila.
S pejsky se ale kamarádit nechtěla. Ona mě naučila, že existují i pejsci, kteří svou rasu jako společnost prakticky nepotřebují, a raději vyhledávají společnost člověka. Nějakou dobu mi trvalo, než mi tohle úplně došlo...Bertička snesla tak 5% psů, na ostatní vyjela, někdy dost drsně, když se bez varování zbytečně přiblížili...
Jednou jsme při cestě z farmářského trhu potkali paní, kterou jsem viděla poprvé v životě, a ona pronesla: "Bertička bez košíku a na volno, to je tedy neskutečné..." Znala jí totiž ještě z útulku...Protože mě Bertička perfektně poslouchala, mohly jsme si to takhle dovolit...Ne se všemi pejsky je to však možné, ani ve všech situacích...
Bertička byla úžasná bytost a byla to ona, kdo mě na sklonku jejího života dovedl pod hory, do krásné přírody, mezi kopce, kde od té doby žiju, a kde mi Bertička (ve svých 13 letech) v náručí na zahradě odešla do psího nebe. Děkuju, Bertí, za všechno, a hlavně za nový začátek této psí cesty, kdy jsem si začala pomalu rozpomínat na své poslání...
❤️
BRUNÍČEK A BRONÍČEK
Když jsem byla malá, přála jsem si pejska, a tak mně i mým sourozencům maminka přání splnila. Bylo mi asi 12 a měli jsme štěňátko – křížence jezevčíka. A protože jméno Brown se nám na něj zdálo moc tvrdé, přejmenovali jsme ho na Bron, Broník, Broníček.
Broník byl typický jezevčík, který si často dělal, co chtěl, nejvíc ho zajímalo žraní dobrot asi kdekoli, a občas se i popral.
Bydleli jsme v 6. patře paneláku na sídlišti, kterým procházela široká cesta pro kola a pěší…Z okna na ní bylo docela dobře vidět. Občas se stávalo, že se mamča nebo i některý z mých sourozenců vrátil z procházky bez Broníka, a tak jsem ho já jako jeho nejvíc milující panička (a v tu chvíli pěkně naštvaná na toho, kdo ho venku nechal) vyhlížela z okna. Většinou se objevil na té široké cestě anebo už rovnou dole u vchodu a já jsem pro něj sjela dolů výtahem J Byl to prostě chytrý pejsek, který se dovedl venčit sám, našel si pod schody u paneláků svou potravu a domů se vracel, až když on chtěl J Kdo jste kdy měli jezevčíka a pouštěli ho na volno, tak tomu asi velmi dobře rozumíte…
Broníčka jsem milovala. Jezdil s námi na taneční soustředění s kupou dětí (už ani nevím, kde tam spal) a myslím, že pořád tak nějak běhal mezi námi a po lese zcela volně…O prázdninách ho někdy hlídal děda, který byl dost přísný i na nás – museli jsme celý týden u něj vždy dost makat, tak se nám tam většinou moc nechtělo. A nevím tedy, co musel nebo nemusel Broníček, ale pamatuju si, jak nám jednou, když jsme ho vyzvedávali, ukazoval děda vítězoslavně nový povel "hoď záda", kdy si Broník musel okamžitě lehnout na záda s nožkama nahoru, a on to fakt udělal…Tak nevím, jakou drezúru mu děda tenkrát dal…
Když bylo Broníčkovi asi 14 let, skočil z nějaké zídky a ochrnul na zadní nožky. Prostě na ně přestal chodit. S tehdejším přítelem jsme mu udělali ze staršího kočárku vozík a on se s ním brzy naučil drandit a normálně na procházkách lítal jako před tím a byl veselý a žravý. J Asi po roce jsme najednou na chalupě zjistili, že on nějak zase chodí i bez vozíčku…Prostě zázrak…Broníček se dožil skoro 17 let, byl to můj úžasný společník, vyslechl si všechny moje náctileté i pozdější vztahové smutky a problémy, prostě tam pro mě vždycky byl…
No a pan Bruno, o dost let později, byl možná Broníček v jiném vydání…Už jen to jméno, které se i vám možná bude plést, stejně jako někdy i mně…
V době, kdy odešla Bertička do psího nebe, nebo spíš pár týdnů poté, jsem našla útulek asi 20 minut od domova. Začala jsem tam jezdit a bylo mi jedno, koho budu venčit. Vždycky jsem chtěla toho, kdo to nejvíc potřeboval. Byla jsem tam často…U každého pejska jsem taky přemýšlela, zda je to on, a přesně jsem nevěděla, jak poznám, že máme být spolu…
Jednou tam přijdu a paní mi povídá, že tam má týden psa, se kterým ještě nikdo jiný venku nebyl, že se snaží z útulku utéct a přelezl jim i nejvyšší kovový plot…A tak jsme šli spolu ven. Bruno měl dva obojky a vodítko měl zapnuté na tom kovovém škrťáku/stahováku, kterému se někdy říká jemně řetízkový obojek, a který může psovi poškodit krk. Zároveň má bránit tomu, aby vás pes někam neodtáhl a podobně… To se mi nelíbilo, protože Bruno šel se mnou celkem pěkně a nikam mě netahal (a obecně bych takový obojek svému psovi nikdy nepořídila), i reagoval na to, co jsem mu říkala. Přepla jsem mu tedy vodítko na normální obojek a všimla si, jak má kůži v místě škrtícího obojku sedřenou a bez chlupů. Musel se tak škrtit už dlouho, možná někde uvázaný před tím, než do útulku přišel…Po návratu jsem dostala trochu vynadáno, že mi prý mohl utéct, když nebyl na škrťáku. On se ale o nic takového nesnažil, vysvětlovala jsem…
Paní mi pak vypověděla Bruníčkův příběh – většinu života zřejmě strávil v rodině, která ho pak darovala na inzerát. Do dobrých rukou to ale rozhodně nebylo a nakonec skončil u pána, na kterého kolemjdoucí volali policii, protože psa na ulici škrtil, protože ho prý neposlouchal…S agresivitou nejdál dojdeš…Bohužel jen tam, kde i pes začne být agresivní, protože mu nic jiného nezbývá. Takže pán argumentoval tím, že ho pes pokousal, což byla asi i pravda, a ani se mu nedivím, vzhledem k jeho chování…A protože měl pán doma několik dětí, nakonec se Bruna vzdal. Díky bohu. Stejně už bychom ho nedaly (já a paní z útulku). Já jsem nějak hned věděla, že patříme k sobě. Za nedlouho jsem si ho mohla vzít domů přes noc na zkoušku. Byla snad ta největší bouřka za poslední dobu a my jsme oba usnuli v horním pokoji chalupy pod střechou…No a pak už jsem si Bruníčka po podpisu všech papírů mohla odvést. Bylo mu v té době šest let.
Dostala jsem ještě několik znamení, o která jsem si požádala, abych měla jistotu, že patříme k sobě. Jedno z těch větších bylo, že paní z útulku říkala, že neví, jestli se mnou odejde (šli jsme domů přes kopce pěšky a někdy jsem ho musela dost přemlouvat), protože je na ní prý fixovaný a zvyklý. A Bruno si v tu chvíli sedl vedle mě a byl připravený vyrazit J Druhé znamení přišlo nedlouho poté, kdy ho poprvé viděla tátova žena a povídá – jé, to je entlebuch, to přece měla moje ségra tu chovnou stanici na entlebuchy (entlebušský salašnický pes, podobný bernskému, jen s krátkými chlupy…). Já se podivila, protože jsem to dávno zapomněla, a pustila jsem to z hlavy. Ne však tátova žena, která mi večer poslala fotku Bruníčka, jak vypadal jako štěňátko, protože ho podle současné fotky její sestra poznala - měl neobvyklý znak na krku a nemohl by tak na výstavy, přestože byl nejen díky tomu znaku nádhernější než většina entlebuchů, co jsem kdy potkala. Alespoň pro mě určitě…A navíc ho měl jako oblíbené štěňátko její synek, než Bruníčka dali nějaké rodině s dětmi. To si ještě pamatovali, ale víc nic. Takže Bruno se jakoby vrátil do rodiny, a tak jsem víc důkazů o tom, že máme být spolu, už nepotřebovala…
A co jsem se s Bruníčkem za společné tři intenzivní roky naučila a co všechno jsme zažili? O tom vám brzy povím také. Děkuji, Bruníčku/Broníčku. Děkuji, kluci, že jsem s vámi mohla být…
❤️
DONEČEK
Náš příběh brzy...